Pevnost sv. Mikuláše v Šibeniku

Pevnost sv. Mikuláše stojí právě u vstupu do kanálu sv. Antonína. Byla postavena v průběhu 16. století, aby chránila město před tureckými útoky z moře. Dnes stále stojí a názorně ukazuje stav města a jeho vývoj v tomto období. Navrhl ji benátský vojenský stavitel Michiele Sammichelle. Spodní části pevnosti jsou postaveny z bílého kamene, horní z cihel. Pevnost sv. Mikuláše patří k nejsilnějším pomořským opevněním na chorvatském pobřeží Adriatiku. Kromě toho je jednou z nejimpozantnějších staveb tohoto typu v Evropě, a troufli bychom si napsat i ve světě.

Šibenická pevnost sv. Mikuláše se nedávno stala kandidátem na zápis do chráněného dědictví pod ochranou UNESCO. To je skutečnost, na kterou jsou obyvatelé Šibeniku hrdí, a která nejlépe vypovídá o významu této stavby ve světě. Později byla skutečně zapsána na tento prestižní seznam, což později v textu ještě samostatně zmíníme.

Krátký popis pevnosti a její funkce v průběhu historie

Pevnost sv. Mikuláše je pomořská obranná tvrz umístěná na malém ostrůvku Ljuljevac. Stojí právě u vstupu do kanálu sv. Antonína u Šibeniku.

Od 9. července 2017 je pevnost sv. Mikuláše společně s obranným systémem města Zadar zapsán na Seznam světového dědictví UNESCO. Byla zapsána společně s dalšími pevnostmi pod názvem „Benátské pevnosti od 15. do 17. století. Už z tohoto zápisu lze vyvodit, jakou roli pevnost hrála.

I dnešní vzhled pevnosti je podobný tehdejšímu. Přesto na ní v průběhu času proběhly určité úpravy.

Pevnost tak prošla úpravami už v době benátské vlády. Na terase pevnosti dochází k místním změnám výšky, a proběhly ještě některé další úpravy.

V průběhu 19. století dochází k výměně děl, což vyžadovalo další změny. Byly proraženy i nové otvory, které lépe vyhovovaly potřebám doby. Ve 20. století se pak na terase pevnosti budovala semaforová stanice pro regulaci dopravy kanálem sv. Antonína.

Doporučení: Solaris Aquapartk

Dalmatinsko Etno selo Šibenik

Vnější vzhled pevnosti, který si už dnes můžete vychutnat

Portál pevnosti je skryt na východní kurtině, za uchem rondelu. Vchod je zarámován renesančním portálem, na kterém pracovali i domácí mistři, Dujam ze Splitu a Frano Dismanić ze Šibeniku.

Portál má obdelníkový tvar, a samý vchod se nachází uprostřed a je zakončen polokruhově. Celý portál je proveden detaily z období rustiky, vizuálním znakem jeho reprezentativní a obranné role. Tak je i vchod zdůrazněn rustikou, která sleduje oblouk, a samý vrchol oblouku je ještě zdůrazněn sochou.

Rustika se přenáší i na třičtvrtě sloupy ve variaci dorského řádu, které flankují vchod, zatímco na vnějších okrajích, ve stejné úrovni jako třičtvrtě sloupy, se nacházejí pilastry.

Jak sloupy, tak pilastry jsou zdůrazněny vůči samému vchodu a nesou trámy. Po délce frízy se střídají triglyfy a zdobené metopy, a portál je zakončen výraznou římsou, na které někdy stál lev jako symbol Benátské republiky.

Bohužel byl lev časem poškozen, a později jej na základě nařízení císaře Františka I. znovu vytesali, avšak i jeho zničili vojáci Království Jugoslávie v roce 1926, kdy jej roztloukli a hodili do moře.

Pokud ji sledujeme z moře, pevnost sv. Mikuláše nevykazuje žádné zvláštní detaily. Už při stavbě byla zamýšlena jako obranná tvrz, ve které nebylo místo pro vizuální detaily. Pevnost měla svůj účel, a můžeme konstatovat, že se ukázala jako velmi efektivní.

Téměř na úrovni moře lze zpozorovat velké otvory pro děla, zatímco z nejvyšší úrovně prostor sledují kazematy. Giangirolamo považoval toto uspořádání za ideální, protože děla nižší úrovně mohla přímo zasáhnout boky připlývajících lodí. Současně děla v kazematech horní úrovně ničila jejich stěžně. Rondel stál téměř přímo v moři; přírodní skály jsou vidět u kurtin, zatímco na samém jihu, před polobastionem, se rozprostírá zbytek ostrůvku, který spojuje pevnost s pevninou.

Stylové rysy pevnosti sv. Mikuláše

S ohledem na dobu stavby je tato pevnost, pokud ji srovnáme s jinými stavbami stejného nebo podobného určení ze sousední Itálie, nebo s jinými pevnostmi v Chorvatsku, nepatrně složitější. Právě tím je šibenická pevnost i zajímavější, jak pro návštěvníky, tak pro historiky a archeology.

Pevnost sv. Mikuláše se od už zmíněných pevností liší kombinací rondelu a prodloužených polobastionů. Užití polokruhového tvaru rondelu jako nejvýraznějšího bodu se v tehdejší době v obranné stavbě vyhýbalo, protože to zanechávalo prostor před ním neopevněný. Historici pro to ovšem mají vysvětlení, a důvody jsou dva: nepřítomnost skály a pevniny před rondelem nevyvolávala strach, že by nepřátelé mohli dojít až k patě jeho zdí a zaútočit, a jako druhý důvod se považuje možnost ideálního rozmístění děl na obou úrovních.

Zvláštní na této pevnosti je, že se na ní poprvé v celém benátském vojenském stavitelství objevuje tenaile. Tvoří ji právě dva polobastiony spojené kurtinou, řešení se také nazývá kleště.

Při analýze pevnosti vidíme novou kombinaci už existujících prvků, proto je v pramenech uváděna i jako jakýsi most uvnitř morfologie obranné architektury mezi (tvarem a typologií) minulosti a budoucnosti.

Šibenik, jako tehdy významné město na Adrii, a též s ohledem na svou novou roli v obraně proti Turkům, musel získat pevnost jako sv. Mikuláše, která byla pevná a v souladu s tehdejšími trendy a způsoby stavby. K tomu se pravděpodobně přidala i vzdálenost od centra Benátské republiky, díky čemuž měl Giangirolamo Sanmichele „volnější ruce“ při plánování pevnosti, a výsledkem jsou inovace a jeden z neobvyklejších příkladů benátské obranné architektury.